Hana Podolská (roz. Johanna Vošahlíková, 16. května 1880 Merkhausen – 15. února 1972 Praha) byla česká módní návrhářka a podnikatelka, jedna z nejvýznamnějších tvůrkyň předválečné československé módy a majitelka nejvyhlášenějšího tuzemského módního salonu období třicátých a čtyřicátých let 20. století. Podnik sídlil v samém centru Prahy a k jeho zákaznicím patřily mnohé společensky významné ženy prvorepublikové a protektorátní éry, včetně první dámy Hany Benešové a herečky Adiny Mandlové. Podolská jako vůbec první česká návrhářka zaměstnávala profesionální manekýny, pořádala vlastní módní přehlídky a její šaty jsou k vidění v několika známých prvorepublikových filmech. Kvůli podnikatelskému úspěchu a značnému přínosu československé módě se jí někdy přezdívá „česká Coco Chanel“. Po únoru 1948 byl její podnik znárodněn a jakožto součást centrálního národního podniku existoval až do roku 1991.
V roce 1894 se začala učit švadlenou v krejčovství Anežky Fišerové v pražské Celetné ulici. Po hádce se svou mistrovou (mladá Podolská dostala od Fišerové facku, prý kvůli odmlouvání, a urazila se) odešla z učení, díky svému talentu ovšem začala samostatně šít po domech a z výdělku pomáhala své matce živit rodinu. V roce 1905 si díky finanční podpoře svého manžela otevřela vlastní malou dílnu v pražských Nuslích a v roce 1908 založila krejčovství s názvem „Salon u pěti králů“ ve Vyšehradské ulici v Podskalí, v němž už zaměstnávala dvě švadleny. Podniku se dařilo a v roce 1914 Podolská svou živnost přestěhovala na lukrativnější místo, na roh Jungmannovy a Vodičkovy ulice v samém centru Prahy.
Hned o rok později se i s rodinou (s manželem a dvěma malými syny) nastěhovala do luxusního bytu ve čtvrtém patře paláce Lucerna, v němž si otevřela i módní ateliér. Podnik se po první světové válce postupně změnil v luxusní modelový dům a v meziválečném období zaměstnával už několik desítek švadlen, disponoval kloboučnickou dílnou, kožešnictvím a pletařskou výrobou a vydával dokonce vlastní módní časopisy Móda a vkus a Eva. Prostory v Lucerně se brzy rozšířily o další místnosti, včetně speciálních zkušebních kabin s vícerežimovým osvětlením, jež umožňovalo vidět vzhled zkoušených modelů přes den i večer; právě zde pak Podolská záhy uspořádala první módní přehlídku v Praze i v celém státě.
Podolská pracovala vysoce profesionálním způsobem. Do práce docházela každodenně už v pět hodin ráno a ačkoli určovala pouze styl svých modelů a sama je nenavrhovala ani nekreslila, byla osobně přítomna u všech zkoušek. Její vkus lze charakterizovat jako střízlivý a kultivovaný anglický styl inspirovaný Francií.
Čekací doba na model pro běžné zákaznice trvala až do půl roku. Každá zakázka začínala předvedením návrhů kreslířek, z nichž si zákaznice vybírala svůj model, pro jehož střih zásadně platilo, že byl vysoké kvality a v souladu s nejnovějšími módními trendy.K zvolenému modelu byly následně nabídnuty vhodné látky; velmi často se šilo z luxusních přírodních látek, jakými byly hedvábný voál, krajkovina, samet, hedvábný brokát nebo satén. Po pečlivém prodiskutování zakázky následovalo stříhání a šití, přičemž se velmi dbalo na precizní vyhotovení modelu a úplné dokončení společenského kostýmu nebo šatů tak trvalo typicky sto nebo i víc hodin.
Majitelka salonu každoročně jezdívala na světové módní přehlídky, včetně minimálně dvou návštěv Paříže; Poplatky za účast na pařížských přehlídkách přesahovaly 30 tisíc korun a Podolská na ně jezdila společně se svou kreslířkou Hedvikou Vlkovou. Vlková také pomáhala obcházet zákazy kreslení a fotografování, a to tak, že zájmové modely odcházela na pokyn své zaměstnavatelky zaznamenat na toaletu. Sama Podolská pak přinesené nápady využívala v nových kolekcích svého salonu.
Hana Podolská jako vůbec první česká návrhářka prezentovala svoji tvorbu na vlastních módních přehlídkách, nejprve v Haškově kabaretu, později v divadle Komedie a předváděcím sále Lucerny s kapacitou až 300 lidí. Přehlídky trvaly několik dnů, byly určeny hlavně pro krejčovské závody (konfekční závody se nesměly účastnit), vyžadovala se rezervace a vstupné bylo poměrně vysoké – 350 Kčs, resp. 100 Kčs pro doprovodnou osobu. Návrhářka je pořádala před letní i zimní sezónou, a jejich konání pokračovalo v skromnější podobě dokonce i za války. Modely předváděly ženy s odpovídající postavou z vyšší společnosti, včetně některých členek Národního divadla, například Anduly Sedláčkové, Růženy Naskové či Jarmily Novotné. Podolská patřila rovněž k prvním pražským návrhářům, kteří začali podle francouzského příkladu zaměstnávat profesionální manekýny; modelky docházely do jejího salonu denně, přičemž ona sama na nich oceňovala především ladnou chůzi a rozdělovala je na sportovní, mladistvé a elegantní typy.
K vůbec nejznámějším zaměstnávaným manekýnám patřily například herečky Adina Mandlová a Eliška Pleyová, která u Podolské působila pod pseudonymem „Iška“. Veřejné módní přehlídky se někdy označovaly Revue, konaly se například v sále Divadla Komedie nebo v kabaretním sále paláce Lucerna, a pozvánky na ně byly inzerovány v denním tisku.
Období protektorátu a druhé světové války přečkal modelový dům bez větších potíží a zachoval si vysokou uměleckou i řemeslnou úroveň své produkce. Na salon válka dolehla jenom v podobě všeobecných problémů – zhoršené dostupnosti kvalitních látek, způsobené protektorátním přídělovým systémem a upřednostňováním válečné výroby před tou civilní, z toho plynoucího obecného omezení produkce luxusních výrobků, konání skromnějších přehlídek, a především úbytku bohatých židovských zákazníků.
Válku v relativním klidu přežila i sama Podolská.
Po válce salón dál fungoval, navázal na své dosavadní aktivity, a záhy se dokonce zúčastnil významné propagační akce – Týdne československé módy, konaného v červenci 1947 v Mariánských Lázních
Po převratu v únoru 1948 byly československé módní domy v soukromém vlastnictví znárodněny. Salon Hany Podolské byl znárodněn v červnu 1948.
